Z velmi chudých poměrů se obrovskou pílí vypracoval na jednoho z nejlepších českých operních zpěváků. Začínal na kůru vítkovického kostela a po prvních úspěších se mu lidé z okolí domu složili na cestu do Prahy, aby mohl zkusit zkoušku na konzervatoř. Před komisí, které předsedal Josef Suk, zazpíval a byl přijat. Na klavír se učil na nakreslené papírové klaviatuře, přivydělával si na studia např. v mužském sboru Jana Kühna. A 14. dubna 1936 se poprvé v ostravské rozhlasové stanici ozvalo: „Zpívá Beno Blachut!“ Po nepřijetí do Národního divadla zpívá v olomouckém divadle Jeníka v Prodané nevěstě, setkává se s Eduardem Hakenem, kde začíná jejich divadelní partnerství a celoživotní kamarádství. S vyznamenáním ukončuje studium na státní konzervatoři, stále zpívá v Olomouci a poté byl přijat do Národního divadla. Dostává nabídku do Curychu. V roce 1942 se žení s Annou, která mu povila v roce 1946 dceru a v roce 1952 syna.

Zpíval snad všechny nejkrásnější role, Šťáhlava v Libuši, Dalibora, Kozinu, Mánka, Florestana, Dona Chosé, Radama, Bezuchova, Dimitrije, knížete Igora, stovky rolí. Splatil vítkovickým všechny půjšky a nezapomínal. Účinkoval v rozhlase, později v televizi, jen zahraničí mu bylo dlouho odpíráno. Až v roce 1954 Moskva, Leningrad a Rostov, Vídeň a Berlín. Rok 1958 přinesl konečně Itálii, Linec, Perrugii, Řím Florencii, Benátky, Paříž i Brusel. Byl nositelem státních cen, Národním umělcem. K 70. narozeninám mu ve Vítkovicích uspořádali vzpomínkové setkání. Pozval ho generální ředitel železáren. V roce 1985 umírá a po slavnostním rozloučení v Národním divadle je pohřben v rodinné hrobce na Vyšehradě, snad jediný rodák z Vítkovic. Jeho odkaz střeží Společnost Beno Blachuta v čele s Ing. Palákem.