Historie Vítkovic

Kdysi nevelká vesnička ležící poblíž Moravské Ostravy, později jedna z nejprůmyslovějších lokalit v Rakousko - Uhersku, povýšená roku 1908 na město a konečně industriální čtvrť Ostravy. Tím vším v průběhu takřka sedmi století svých dějin byly a jsou Vítkovice.

Nejstarší zmínka o obci pochází z roku 1357, kdy byla v držení bratří Petra a Jana z Paskova. Její původní název se dochoval v po době Wítchendorf. Názory na okolnosti vzniku Vítkovic i jejich názvu se různí. Některé teorie je dávaly do souvislosti s údajnou kolonizační činností mocného jihočeského rodu Vítkovců (Rožmberků). Jiné, dnes převládající, spojují název Vítkovice se šlechtickým rodem Vítků Vikštejna, pocházejícím z Opavska. Jeho příslušníci se patrně podíleli na kolonizaci držav olomouckých biskupů v prostoru mezi Odrou, Ostravicí a Beskydami. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že jeden z nich, Vítek z Vikštejna, je v roce l369 zmiňován jako držitel biskupského hradu Schauenstein, jehož zbytky lze dodnes spatřit na katastru obce Kopřivnice.

Ať tak, či onak, dnes jen víme, že ve Vítkovicích byla v roce 1357 dědičná rychta v držení jistého Michala, bratrance Jana a Petra z Paskova. K rychtě náležela krčma, právo rybolovu, jeden a půl lánu polností a 18 kusů dobytka. Rychtář byl vybaven nižší soudní pravomocí, z níž mu plynuly výnosy v podobě plné třetiny vybraných soudních pokut. Zmínky o obci v následujícím období jsou jen kusé. V roce 1396 ji držel ostravský dědičný rychtář Jan Kopáč a byla již prokazatelné lénem olomouckých biskupů. O téměř půlstoletí později, roku 1437, byly Vítkovice uváděny jako součást hukvaldského panství, které bylo v tomto roce dáno králem Zikmundem Lucemburským do zástavy známému kondotiérovi Mikuláši Sokolovi z Vamberka. Osudy hukvaldského panství potom sdílely až do pádu feudálního zřízení v roce 1848.

První určitější informace o velikosti obce se dochovala teprve z roku 1581. Podle urbáře hukvaldského dominia evidujícího poddanské povinnosti měly tehdy Vítkovice pouhých 12 usedlostí a žilo zde kolem 80 až 100 obyvatel. Z jejich hospodaření plynul olomouckým biskupům roční příjem ve výši 1 zl. 31 gr. 8 hal, v naturáliích pak 27 slepic a 360 vajec.

I v dalším období ves, rozkládající se původně v prostoru mezi řekou Ostravicí a dnešními ulicemi Rudnou a Výstavní, spíše stagnovala. Svědčí o tom skutečnost, že v průběhu následujících dvou set let se počet obyvatel Vítkovic pouze zdvojnásobil. Ve druhé polovině 17. století zde bylo opakovaně vykazováno 15 usedlostí, v letech 1771-1772 pak měly Vítkovice podle církevní statistiky 233 obyvatel, toho 198 dospělých a 45 dětí. Mezi usedlostmi převládaly selské statky, jichž bylo 10. Jejich držitelé byli tehdy povinni robotovat po tři dny v týdnu se 4 koňmi. Tři zahradnické usedlosti měly robotní povinnosti nižší, posílaly na robotu jen tři dny v týdnu jednu osobu. Jediná chalupnická usedlost vysílala robotovat každý týden jednu osobu po dva dny.

Ani počátkem 19. století nic nenasvědčovalo tomu, jak bouřlivý rozvoj Vítkovice zanedlouho čeká. Ještě ve dvacátých letech měly pouhých 23 domů, v nichž hospodařilo vedle dědičného rychtáře 11 sedláků, 1 zahradník, 2 chalupníci a 8 domkářů. Celkový počet obyvatel sice pramen neuvádí, zdá se však, že příliš nepřevyšoval počet udávaný pro rok 1794, kdy ve vsi žilo v tomtéž počtu domů 28 rodin s celkem 157 obyvateli.

Rozhodujícím milníkem v dějinách Vítkovic se stal rok 1828. Tehdy bylo na základě doporučení vídeňského profesora F. X. Riepla olomouckým arcibiskupem arcivévodou Rudolfem Habsburským rozhodnuto vystavět ve Vítkovicích hutní závod, jehož hlavní součástí měla být tzv. pudlovací pec k zušlechťování surového železa. Ačkoli se původně mělo jednat pouze o rafinační provoz zpracovávající surovinu z arcibiskupských železáren ve Frýdlantě nad Ostravicí, ještě před zahájením stavebních prací bylo rozhodnuto, že závod bude vy budován jako samostatný hutní podnik s vlastní výrobou železa.

Stavební práce na pozemcích náležejících k usedlostem č. 19 a 21, do té doby patřících vítkovickým sedlákům Augustinu Hurníkovi a Janu Ivanovi, začaly koncem dubna 1829 a prvním objektem uvedeným do provozu se stala 16. září 1830 již zmíněná pudlovací pec, vyrábějící pomocí kamenného uhlí kujné železo. Jednalo se o špičkovou technologii, která byla první svého druhu v habsburské monarchii.

I když smrt arcivévody Rudolfa v roce 1831 na čas výstavbu Rudolfovy hutě. Jak byl závod pojmenován, zbrzdila, převod podniku do nájmu konsorcia vídeňských bankéřův roce 1835 otevřel nové možnosti rozvoje. V letech 1836 a 1838 byly postaveny dvě první koksové vysoké pece a byly získány rudné a uhelné doly. Skutečný rozmach podniku nastal až tehdy, co jej získal v roce 1843 Salomon Meyer, svobodný pán Rothschild. Do Vítkovic byla poté poslána řada hutních odborníků evropského významu, kteří za pomoci kapitálových investic dokázali z Rudolfovy hutě postupně vybudovat jeden z nejmodernějších železářských podniků v tehdejší Evropě.
Je nepopiratelné, že železárny rozhodujícím způsobem ovlivňovaly veškeré dění ve Vítkovicích a určovaly jejich osudy. Bez jejich zájmu o rozvoj obce a především nesmírných finančních investic by Vítkovice nejen nikdy nedosáhly tak výjimečného postavení mezi průmyslovými středisky střední Evropy, ale nepovznesly by se ani mezi města a zůstaly by dodnes zcela nevýznamnou vesnicí.

Už krátce po vzniku závodu se radikálně změnil vzhled obce. Pohled na dřevěné přizemní domky se stodolami a chlévy po několika letech nahradil až apokalypticky laděný obraz, v němž dominovaly mohutné objekty vysokých pecí doplněné štíhlými minarety připomínajícími siluetami továrních komínů, vše zahalené oblaky černého dýmu. Asi tak tehdy vypadala vítkovická huť, která sice v roce 1840 vyráběla pouze 7,6 % produkce železa na Moravě a Rakouském Slezsku, ale v roce 1848 produkovala 28 % a v roce 1880 dokonce celých 57 %.

To vše se přirozeně muselo odrazit v životě obyvatel jak samotných Vítkovic, tak i širšího okolí, Provozy železáren poskytovaly stovky tisíce nových pracovních příležitostí. Už ve svých počátcích si stavba huti vyžádala denně práci až 300 nádeníků a uplatnění se našlo i pro místní řemeslníky, cihláře a další profese. Rychle rostl počet stálých pracovníků. Jestliže na počátku své existence zaměstnávala Rudolfova huť pouhé 43 dělníky, v roce 1843 se jednalo už o 400 zaměstnanců a do roku 1875 se tento počet zdesateronásobil. Ne všichni zaměstnanci huti byli přirozeně obyvateli Vítkovic. Nemalá část jich pocházela z okolních obcí, odkud za prací zpravidla pěšky každodenně docházeli. Mnoho jich však postupně nacházelo ve Vítkovicích i své bydliště a obec se rychle rozrůstala. Jestliže na konci 18. století měla jen 157 obyvatel a v roce 1843 328 obyvatel, v roce 1869 zde bydlelo již 1677 osob, z nichž plných 74,2 % byli přistěhovalci. Počet obyvatel Vítkovic se tedy za sedmdesát let zvýšil více než desetkrát. A růst populace pokračoval i nadále. Roku 1890 dosáhl počtu 10 294 a krátce před první světovou válkou, roku 1910, měla obec už 23 151 obyvatel. Naprostá většina z nich přitom byla pracovně spjata se železárnami či důlními podniky, jámou Louis založenou na katastru Vítkovic počátkem roku 1891 anebo v bezprostřední blízkosti Vítkovic ležícími moravskoostravskými jámami Hlubinou, Šalamounem a Karolínou.

Růst počtu obyvatel byl téměř od samého počátku provázen výstavbou závodních bytů, položených v bezprostřední blízkosti výrobních provozů. Prvních sedm obytných domů šest dělnických a jeden úřednický, bylo postaveno již v roce 1831. Jejich vzhled přitom už nijak nepřipomínal typickou dřevěnou venkovskou zástavbu, Do konce 40, let k nim přibylo i několik dalších obytných a účelových závodních budov. V letech 1846-1847 byl vybudován zámek, zvaný také Zentralhaus. Oběma průčelími byl situován do rozsáhlé francouzské zahrady, osázené řadou vzácných cizokrajných dřevin. Rothschildové, kteří od roku 1844 vlastnili šilheřovické panství s půvabným zámkem v historizujícím romantickém stylu, ale vítkovické sídlo při pobytech na Ostravsku téměř nevyužívali a objekt proto posléze sloužil pro ubytování ředitelů železáren a reprezentativní účely podniku.

Majitelé železáren si velmi záhy uvědomili, že rozvoji podniku prospěje nejen péče o ubytováni, ale i o zdravotní stav, vzdělání a kulturní vyžití zaměstnanců a jejich rodin. Na podnikové náklady byla ve Vítkovicích postavena už v letech 1843-1844 první škola s bezplatnou opatrovnou pro děti od 2 do 5 let. Do té doby navštěvovaly vítkovické děti školu v Moravské Ostravě. Rostoucímu počtu žáků tato škola ale brzy nepostačovala a roku 1873 proto byla postavena nová školní budova s prostornou zahradou s ovocnými i lesními stromy dokonce i vinnou révou.

Právo jmenovat učitele závodní školy si vyhradil Salomon Meyer Rothschild, který se také zavázal poskytnout finanční prostředky pro její vydržování a platy zaměstnanců. Založil tím tradici, ve které pokračovali i jeho nástupci. Majitelé železáren postupně zřídili a vydržovali řadu vítkovických škol. Tyto školy byly jazykově německé a jejich spojení s podnikem trvalo až do sloučení Vítkovic s Moravskou Ostravou roku 1924. Poté byly předány Vítkovickým hutním a horním těžířstvem do správy sloučeného města.

Železárnám vděčily Vítkovice i za první zdravotnické zařízení. Špitál byl vystavěn již koncem 30. let 19. století. Malá budova se šesti lůžky a dvěma zdravotníky, bez lékaře, poskytovala jen velmi omezenou péči. V roce 1853 byla proto vybudována nová závodní nemocnice, Přízemní budova byla vybavena čtyřmi pokoji s celkem 20 lůžky, kanceláří, kuchyní a bytem pro ošetřovatele a kuchařku.

Výstavba obce, jednoznačně ovlivňovaná potřebami rostoucího podniku, se zintenzivnila v 60. letech 19. století. Doslova jako houby po dešti rostly zejména dělnické domy. Jejich počet se zvýšil za pouhých deset let z 29 v roce 1862 na 209 v roce 1872. Stavělo se ale zprvu zcela chaoticky, takže ve Vítkovicích rychle vznikl až neuvěřitelný konglomerát průmyslových provozů, obytných domů, kanceláří a dalších budov.

Nová, a z hlediska vývoje obce vskutku přelomová etapa, byla na svém počátku paradoxně spojena s ekonomickou krizí železáren. Dosavadní majitelé huti Rothschildové se ji rozhodli řešit finančním spojením s důlními podnikateli bratry Wilhelmem a Davidem Gutmannovými a v roce 1873 společně utvořili Vítkovické horní a hutní těžířstvo. A právě noví podílníci na vlastnictví Vítkovic, Gutmannové, přivedli roku 1876 do stagnujících železáren mladého, teprve 33letého ambiciozního metalurga Paula Kupelwiesera.

Nový ředitel vítkovických hutí byl absolventem báňské akademie v Leobenu, zkušenosti získal v hutních podnicích ve Štýrsku i v Cechách. Silně byl ovlivněn rodinnou výchovou a prostředím intelektuální Vídně. Jeho otec byl profesorem ateliéru historické malby a ze strany matky byl spřízněn s předním rakouským dramatikem 19. století Franzem Grillparzerem. Ve Vítkovicích působil až do roku 1893, poté se usídlil na jadranském ostrově Brioni, kde vybudoval moderní lázně.

Kupelwieser, jehož můžeme bez nadsázky označit za tvůrce moderních Vítkovic, si plně uvědomoval, že obnova prosperity podniku je mj. podmíněna zásadní změnou v přístupu k zaměstnancům. Zasloužil se o prosazení řady pracovních, mzdových a sociálních reforem, směřujících k vytvoření stabilního kádru vysoce kvalifikovaných a podniku oddaných zaměstnanců. K nejvýznamnějším z nich patří nepochybné rozvoj rozsáhlé bytové a občanské výstavby. Výše zmíněnému cíli, vytvoření nové industriální společnosti, totiž nemohly vyhovovat Vítkovice poloviny 70. let 19. století, nevzhledná průmyslová obec chaoticky propojující zemědělská stavení, jednoduché dělnické domy a tovární budovy. Záměrem bylo vybudovat moderní sídliště navázané sice na průmyslový závod, ale poskytující po stránce architektonické i z hlediska občanské vybavenosti vysoký standard komfortu fakticky předbíhající svou dobu. Vedle Kupelwiesera se utváření nové podoby Vítkovic účastnila řada významných domácích i vídeňských architektů. Výrazně se na ní, zvláště ve vstupních etapách, podílel zejména Hans Ulrich. Původně asistent stavebního oddělení železáren a pozdější stavbyvedoucí ve Vítkovicích působil až do Kupelwieserova odchodu, poté se prosadil jako spolumajitel stavební firmy a před vznikem republiky v roce 1918 byl krátce i starostou Moravské Ostravy.

Stavební aktivity vedení železáren přenesly výstavbu zcela mimo areál původní zemědělské obce, do prostoru nazývaného Nové Vítkovice. Výstavba probíhala v několika fázích a byla završena v meziválečném období. V první etapě výstavby, v letech 1877-1882, bylo západní části katastru postupně vybudováno několik obytných komplexů a budov občanské vybavenosti. Nejprve vznikla dělnická kolonie tvořená čtyřmi jednopatrovými domy, zvaná Westend. Následovaly čtyři úřednické domy Anglické kolonie, každý se čtrnácti byty. Dvojice domů Anglické kolonie vytvářely v podobě bloků s vnitřními prostorami jihovýchodní a jihozápadní stranu náměstí. Pro vyšší úředníky byla na křižovatce dnešních ulic Ruské a Výstavní postavena úřednická vila stejného typu, která současně ohraničovala prostor nové čtvrti na východě. V téže době vznikla i první dělnická kasárna pro svobodné dělníky a budova obecné dívčí školy s útulkem pro děti předškolního věku. Výškovou dominantou centra Vítkovic se stala v roce 1880 vodárenská věž se dvěma vodojemy o obsahu 50 m3.

Další etapa budování proběhla v letech 1882-1885. Pro obec byl tehdy vypracován regulační plán, který vymezil průběh hlavních komunikací, plochu náměstí i hlavní dominanty, jimiž měly být kostel, radnice, závodní hotel, fara a tržnice. Pokračovala výstavba centra Nových Vítkovic, zejména náměstí. Na jeho jižní straně vyrostl vletech 1883-1886 kostel Sv. Pavla s volně stojící kampanilou, vzniklou přestavbou vodárenské věže. Po jeho stranách byly postaveny dva pavlačové U-domy zajímavé svým polyfunkčním řešením. Vedle plně vybavených jednopokojových dělnických a dvou či třípokojových úřednických bytů se zde nacházely obchodní prostory a lidová knihovna s čítárnou. Podobně řešeny byly dva obytné pavlačové l-domy na severovýchodní straně náměstí, K nejvýznamnějším urbanistickým celkům patří Štítová kolonie s 32 dvojdomky, které byly v rámci experimentálního programu dělníkům poskytovány nikoli do nájmu, ale prodávány na splátky.

Současně s výstavbou obytných i veřejných budov byl do Vítkovic zaveden plyn a domy byly napojeny na vodovod a kanalizaci. Zejména zřízení vodovodu, uvedeného do provozu v říjnu 1900, přineslo výrazné zlepšení zdravotního stavu vítkovických obyvatel, sužovaných dosud častými onemocněními tyfem, úplavicí aj. Velká pozornost byla věnována vysazování parkové zeleně. Jednotícím prvkem vítkovických novostaveb se stalo v tomto období režné neomítané zdivo.
V letech 1885-1893 došlo v souvislosti s bouřlivým rozvojem železáren k narušení původní urbanistické koncepce. Novou závodní tratí byla přerušena výstavba Štítové kolonie a podnik začal otevírat nové provozy často v těsné blízkosti obytných domů. Přesto se zrodilo několik pozoruhodných bytových komplexů i společenských a obchodních budov. Závodní hotel dotvářející severozápadní stranu náměstí byl předán do užívání roku 1867. První kroky byly učiněny k dostavbě severní strany náměstí. V místech, kde bylo původně počítáno se sirotčincem, měla vzniknout reprezentační budova obecní samosprávy, účelově spojená s měšťanskou chlapeckou školou. Vítkovické horní a hutní těžířstvo poskytlo bezplatně pozemek a škola, obrácená do náměstí dvorovým traktem, byla dostavěna roku 1893. Na výstavbu radnice ale ještě nedošlo.

Zahájeno bylo naopak budování moderní závodní nemocnice, jejíž první část byla otevřena roku 1890. Dva přízemní pavilony, každý s 50 lůžky, spojené příčnou jednopatrovou budovou s ambulancí, však záhy nedostačovaly a nemocnice byla opakovaně rozšířena o pavilony se specializovanými odděleními. Zatímco roku 1908 měla pro pacienty 130 lůžek, roku 1919 to již bylo 255 a roku 1939 486 lůžek. Od závodních provozů byla nemocnice od počátku oddělena ochranným zeleným pásem.

Až do první světové války pokračovala nepřetržitě výstavba zaměstnaneckých kolonií. Už mimo sevřený prostor Nových Vítkovic, v těsné blízkosti šamotárny, vznikla kolonie s exotickým názvem Kairo. Jméno dostala podle tehdy u nás neužívaných plochých střech, připomínajících zástavbu v severní Africe. Jako střešní krytina byla použita lepenka s vrstvou zemního substrátu a mechem na povrchu. Celkem 10 z původně plánovaného dvojnásobku domů o pravoúhlém půdorysu bylo uspořádáno po čtyřech do dvou rozlehlých zatravněných dvorů s prádelnou, třetí blok ze dvou domů zůstal již neuzavřen. K pozoruhodným obytným komplexům náleží i Josefinská kolonie, jejíž největší část, 70 přízemních domků se 4 byty, zahrádkou a hospodářským přístavkem, vznikla po roce 1907. Dostavěna byla v meziválečném období. Do těsné blízkosti této největší hutnické kolonie na Ostravsku byly situovány i další obytné komplexy, z nichž nejznámější jsou Ocelářská Sirotčí kolonie.

Moderní podoba Vítkovic nebyla pouze výsledkem stavební aktivity železáren, třebaže jejich rozhodující úloha je nepopiratelná. Na jejím utváření se podílela i samotná obec. I v jejím vedení se však výrazně prosazoval vliv podniku jako nejvýznamnějšího poplatníka. Jeho představitelé zasedali ve vítkovické samosprávě a bezprostředně se podíleli na dění v obci. V roce 1870 byl například starostou Vítkovic zvolen ředitel vítkovických dolů Albert Andreé, v roce 1883 se stal starostou pokladník železáren František Kořínek, členem obecního výboru a předsedou stavební sekce byl ředitel železáren Paul Kupelwieser. A právě díky výrazné podpoře obecních aktivit ze strany železáren se Vítkovice nedostaly až do první světové války do finančních problémů a na rozdíl od většiny dalších ostravských obcí nebyly zadluženy.

Koncem 19. a počátkem 20. století ve Vítkovicích rostla díky aktivitě obce i soukromých subjektů celá řada obecně prospěšných staveb. V oblasti školství vznikla například vedle německých obecných a měšťanských škol, založených železárnami, zásluhou Ústřední Matice české v Praze roku 1894 česká obecná škola a roku 19 měšťanská škola. Z obecních prostředků byla financována výstavba a vydržování chudobince, vybudována byla rovněž městská jatka otevřená roku 1896 a moderně vybavená prádelna dokončená roku 1902. Za připomenutí stojí rovněž spoluúčast obce a podniku při založení spolku dobrovolných hasičů roku 1864 a jeho moderním vybavením parními i motorovými stříkačkami. Spolek sdružoval od počátku na 200 aktivních členů.

V centru zájmu vítkovického obecního zastupitelstva ovšem stálo od 60. let 19. století vybudování reprezentativního sídla. Záhy bylo rozhodnuto, že bude situováno na severní stranu náměstí a vytvoří tak protipól kostelu Sv. Pavla. Původní návrhy H. Ulricha však už nebyly realizovány a stavba radnice, tentokráte podle projektu vídeňského architekta Maxe von Ferstela. byla zahájena teprve na samém počátku nového století, v roce 1901. Stylové se sice již od okolní zástavby Nových Vítkovic lišila, užitým stavebním materiálem, režným zdivem, s ní ale dobře ladila. Stavba probíhala rychle a radnice byla slavnostně otevřena již v roce 1902.

Výstavbou nového reprezentativního sídla vedení obce symbolicky vyvrcholil přerod Vítkovic z malé nevýznamné vesničky v moderně vybavené průmyslové centrum. Jeho význam potvrdila i návštěva císaře Františka Josefa I., uskutečněná u příležitosti X. zemských střeleckých slavnosti dne 28. 6. 1906. Návštěva jakoby předznamenala povýšení Vítkovic na město, ke kterému došlo 11. prosince 1908. Představitelé samosprávy si byli významného postavení nového města vědomi, což se projevilo i na jejich sebevědomí a postojích k dalším obcím Ostravska. V roce 1913 se totiž začalo poprvé jednat o možném vytvoření tzv. Velké Ostravy. Zatímco Přívoz i Moravská Ostrava byly s myšlenkou spojení srozuměny, Vítkovičtí, vědomi si vyspělosti svého komunálního hospodářství, požadovali v zamýšleném celku výsadní postavení. Projekt tak především v důsledku jejich postoje ztroskotal.

Je zřejmé, že Vítkovice představovaly na počátku 20. století výjimečnou lokalitu, poskytující obyvatelům, přirozeně zejména majetnějším, ale nejen jim, mimořádně vysokou míru komfortu, jaký neměl v té době nejen v ostravské průmyslové aglomeraci obdoby. Kromě zmiňované komunální vybavenosti měly Vítkovice spolu s železničníma silničním spojením již před koncem 19. století i veřejnou telegrafní stanici. Od roku 1894 je spojovala tramvajová linka s Moravskou Ostravou a Přívozem, od roku 1907 i s Mariánskými Horami. Ve stejném roce byl zahájen provoz autotaxi z Vítkovic do Přívozu. Městský ráz obce potvrzovala existence peněžních ústavů, jako byla Občanská záložna, Všeobecná nemocenská a podpůrná pokladna či Obecní spořitelna.

O společenské vyžití i vzdělávání obyvatel Vítkovic se staraly četné spolky, jichž zde postupně, byť mnohdy krátkodobě, vzniklo do poloviny 20. století více než pět desítek. Jedním z vůbec prvních českých spolků na Ostravsku byla Čtenářská beseda, založená roku 1669 ve Františkově údolí. K významným kulturně zaměřeným organizacím náležel německý kulturně vzdělávací a pěvecký sbor ustavený roku 1878 a tvořený především zaměstnanci železáren a dodnes existující český mužský pěvecký sbor založený roku 1900.
Kulturní akce nabízela i řada pohostinských zařízení. V závodním hotelu, využívaném zejména německými organizacemi, bylo možno shlédnout vystoupení zájezdních divadelních souborů. Střediskem českého společenského života se stal Český dům postavený v roce 1899. Křesťanské organizace si vybudovaly v letech 1897-96 tzv. Jubilejní dům. Taneční zábavy i představení divadelních ochotníků se konaly v četných sálech restauračních objektů. Již před první světovou válkou působilo ve Vítkovicích kino. Milovníci knižní kultury rádi navštěvovali moderní knihkupectví nebo knihovnu a čítárnu v jednom z U-domů na náměstí. Prostory pro kulturní aktivity nabízely výstavní a hudební pavilony ve vítkovickém parku.,

Velká pozornost byla věnována tělovýchově a sportu. České, německé i polské tělovýchovné spolky, k nejvýznamnějším patřil v roce 1895 založený Sokol, přispěly k vybudování několika tělocvičen. Od počátku 90. let 19. století měly Vítkovice plovárnu, nedaleko níž byly roku 1901 vybudovány městské lázně skrytým bazénem. Ve Vítkovicích v té době nechybělo ani kluziště, jízdárna, cyklistická dráha a tenisové dvorce.

Vítkovice však v období před první světovou válkou nepředstavovaly jen jakési takřka idylické město. Současně byly centrem ostrých rozporů a konfliktů, v nichž se setkávaly zájmy různých skupin jeho obyvatel. Hluboké kořeny zde mělo politické a sociální hnuti v jehož rámci vznikla řada dělnických organizací a spolků podílejících se na uvědomování nižších vrstev obyvatelstva. Ne náhodou zde působila asi nejstarší dělnická organizace na Ostravsku vůbec, Spořitelní spolek horníků a hutníků ve Vítkovicích, připomínaný už roku 1857. Skutečně politický charakter ale měla spolková činnost teprve od konce 70. let, kdy se začaly šířit sociálně demokratické myšlenky. Vítkovičtí dělníci se účastnili řady stávek a demonstrací, při nichž nejednou došlo ke střetnutí s policií a ke střelbě do demonstrantů. Důsledkem byli četní zranění z řad dělníků roce 1890, kdy mohutná stávka zachvátila celé Ostravsko, i čtyři mrtví. Přesto však díky poměrné vyspělé sociální politice podniku nenabyly konflikty takové intenzity jako v hornických oblastech ostravsko-karvinského revíru. První velká stávka dělníků vítkovických železáren jako celku se uskutečnila až roku 1906. Trvala 14 dní a zúčastnilo se jí na 14000 dělníků.

Ke klidu v obci nepřispívalo ani národnostní složení obyvatel. Vítkovice se staly jakýmsi kotlem, v němž se podle záměru vedení železáren mělo přetavit přistěhovalé obyvatelstvo různé národnosti ve spořádané zaměstnance huti komunikující především německy. Roku 1900 bylo kupříkladu z 19 123 obyvatel Vítkovic 7 898 Němců a 2 519 Poláků. Germanizační politika vedení železáren, realizovaná především požadavkem znalosti němčiny jako předpokladu pro zastávání vyšších funkcí, ale i podporou německého školství a spolků, se setkávala se stále ostřejší reakci z české a polské strany.

Slibný rozvoj Vítkovic takřka zastavila první světová válka. Po jejím skončení se ocitlo město, ovládané dosud převážně německou správou, před zcela novou situací existence v novém československém státě. Městský výbor Vítkovic vzal po vzoru Moravské Ostravy svým usnesením existenci Československa sice na vědomí, hodlal však vést správu města i nadále až do nových obecních voleb. V prosinci 1918 ale vyzval Okresní národní výbor v Moravské Ostravě představenstva Moravské Ostravy, Vítkovic a Přívozu k rezignaci a oznámil své rozhodnutí vytvořit správní komise, jejichž složení by lépe odpovídalo novým, zejména národnostním poměrům ve státě. Stávající vítkovický městský výbor rezignoval 23. prosince 1918 a o pět dní později se konalo ustavující zasedání správní komise města, složené tentokráte ze 14 českých a 10 německých členů. Předsedou správní komise byl ustanoven sociální demokrat, odborový tajemník Josef Chalupník, od roku 1935 starosta Moravské Ostravy.

Samostatnost Vítkovic se ale pozvolna chýlila ke svému závěru. Už v prvních poválečných letech došlo k novému pokusu o vytvoření Velké Ostravy. Motivy byly tentokráte převážně národnostní povahy. Sloučením většího počtu obcí mělo být dosaženo převahy českého politického vlivu v důležité průmyslové oblasti nového státu. Vítkovice se sloučení již tradičně bránily. V prosinci 1920 schválily dokonce rezoluci nejen odmítající připojeni k Velké Ostravě, ale požadující naopak vytvoření Velkých Vítkovic spojením města se Zábřehem a Hrabůvkou. Případné vřazení Vítkovic do rámce Velké Ostravy správní komise podmínila zachováním samosprávy a minimálně pětiletou hospodářskou autonomií. Tyto snahy však zůstaly bez úspěchu. Vítkovice byly s platností od 29. ledna sloučeny s Moravskou Ostravou a 1. února 1924 se v sále radnice uskutečnilo za přítomnosti J. Chalupníka poslední zasedání vítkovické správní komise.

Další osudy Vítkovic jako městské čtvrti byly výrazně ovlivněny dějinami celé Ostravy. Spolu s ní prožily období meziválečné konjunktury i krize, nacistickou okupaci i období socialistické výstavby. Krátce po vzniku Československa sice ještě krátce pokračoval urbanistický rozvoj, budování občanské vybavenosti i obytných domů a Vítkovice dosáhly roku 1921 nejvyššího počtu obyvatel ve své historii (žilo zde 27359 osob), od poloviny 20. let ale začaly stagnovat. Založeno ještě bylo nové náměstí, dnes Jiřího z Poděbrad, a Vítkovičtí se dočkali novostavby chrámu československé církve, záměr vybudovat druhý katolický kostel v blízkosti Sirotčí kolonie už ale realizován nebyl. Zájem ostravských komunálních politiků i železáren se soustředil do jiných lokalit města.
Nezadržitelně naopak pokračoval expanzivní rozvoj železáren a ve vztahu k Vítkovicím, obci a později ostravské městské čtvrti, přerostl v destrukci, vrcholící před rokem 1989. Železárny začaly Vítkovice stále více pohlcovat. Z původní myšlenky vybudování moderního průmyslového města, jež by v symbióze se závodem vytvářelo optimální prostředí pro všestranný rozvoj obyvatel, nezůstalo takřka nic. Objekty postavené na konci 19. století byly zčásti asanovány, aby ustoupily potřebám rozšiřování železáren, zčásti neudržovány postupně degradovaly. Koncem 80. let 20. století byly Vítkovice už jen neatraktivní průmyslovou čtvrtí s výrazně zhoršenými podmínkami pro život svých obyvatel.

Teprve politické a ekonomické změny nastupující v 90. letech 20. století, tak nelítostně se dotýkající prosperity do té doby preferovaných železáren, otevřely trochu paradoxně možnost postupné rehabilitace Vítkovic jako místa, kde lidé nejen pracují, ale také žijí. Jde o proces, který nemůže být snadný ani rychlý. Ale Vítkovice mají na co navazovat. V roce 1990 se Vítkovice opět staly samostatným městským obvodem města Ostravy, obnovena byla jejich samospráva usilující o rehabilitaci centra, které bylo kdysi perlou Ostravska.

Jakoby symbolem počátku nové epochy v dějinách Vítkovic se stal městský znak a prapor udělený Parlamentem České republiky roce 1993. Znak je tvořen polceným štítem, který má v pravé polovině v černém poli půl zlatočerveně šachované, doprava hledící orlice korunou, levá polovice štítu je dělená, v horním poli jsou umístěna zkřížená hornická kladívka v dolním poli na hrází rybníka stojící tři jedle a tři doprava letící bílé husy. Jeho podoba tak připomíná staletou historii obce, jež se nesmazatelně zapsala do dějin nejen současné Ostravy, ale celého regionu a jejíž význam svého času přerůstal meze střední Evropy.

Vyňato z publikace "Vítkovice" autorů L. Kocierzové, I. Korbelářové, H. Wawrečky, R. Žáčka, vydané pro Městský obvod Vítkovice.