Ondrej Molnár, patinér a malíř

Narozen: 16. prosince 1948 Zemřel: 15. září 2018

ondrej molnárČerstvě vymalovaná zeď se vzhledem i patinou oprýskaného nátěru provedeného před několika desítkami let. Židle ještě vonící novotou, a přesto k nerozeznání od středověkých solitérů prolezlých časem a červotoči. Tak nějak vypadají dokonale zvládnuté iluze přispívající k stoprocentnímu prožitku televizního diváka a jeho vtažení do děje. Nestojí za nimi žádné filmařské triky, ale poctivá práce společně se skvěle namíchanou kombinací bohem daného výtvarného talentu, perfektně zvládnutého řemesla, bezbřehé fantazie, hravosti a lásky k životu i povolání. Tím vším v hojné míře oplýval Ondrej Molnár (16. 12. 1948 – 15. 9. 2018), patinér a malíř pozadí filmových záběrů, jenž se kromě mnoha jiných televizních pořadů a inscenací produkovaných Českou televizí Ostrava podílel například na přípravě seriálu O ztracené lásce nebo pohádek Šmankote, babičko, čaruj!, Tři srdce či Tajemství staré bambitky. V posledně jmenované pohádce patří k jeho mistrovskému dílu trůn, v němž proradní rádci ukrývají vytunelované peníze, a zakouřená, horkem popraskaná hrnčířská pec. „Pec, v níž nikdy nehořel oheň, vypadala, jako by v ní své výtvory vypalovaly nejméně dvě generace hrnčířů. Naprostá nádhera,“ vzpomíná na zručnost a umění Ondreje Molnára Hana Vyšlanová. A ví, o čem mluví. Vždyť hrníčky, které měly být v této peci údajně vypáleny hrnčířem Karabou v podání Ondřeje Vetchého, vyrobila ve svém Keramickém ateliéru Trifolium v Ostravě-Vítkovicích. „S Ondrejem jsem se poznala při práci. Pamatuji si dlouhou chodbu, kde na židličce seděl usměvavý sympatický pán v obrovských brýlích a maloval sokl, jenž díky němu vypadal tak, že jsem se v mysli hned přenesla do svých dětských let. Představil se jako patinér. To je nádherné povolání, které umí málokdo. Víte, filmových patinérů není mnoho, ne každý malíř dokáže přesně vystihnout jakoukoliv atmosféru a prostředí, přejít ze středověku do období druhé světové války či do 70. let 20. století nebo do pohádkového světa. Na to je třeba umět dokonale pracovat s barvami, dokázat je kombinovat, mít fantazii, zručnost… A Ondrej tohle zvládal perfektně, s lehkostí a s úsměvem. Měl úžasný humor, výjimečný, a přitom tak blízký lidem. To se hrozně vážně podíval přes brýle a pak řekl něco, co ostatní odbouralo. Byl vždy o krok napřed. V legraci i v práci,“ vypráví o kolegovi a kamarádovi, který na podzim roku 2018 naprosto nečekaně navždy odešel tři měsíce před oslavou svých sedmdesátin. Jeho velké srdce, pro které byl tak oblíbený, ho zradilo… „Pořád ho vidím, jak sedí u mě v ateliéru a vypráví zážitky. A takhle si ho budu pamatovat pořád. Rozesmátého, s krásnou energií, s malířskou čepicí na hlavě, v jedné ruce paletu a štětce a v druhé sklenku dobrého vína,“ usmívá se Hana Vyšlanová při té příjemné představě. Podobně o Ondreji Molnárovi hovoří i jeho kolega Petr Gadula, který s ním ještě před tím, než oba odešli do důchodu, spolupracoval jako mistr stavby dekorace. „Ondrova profese patří k těm, které nejsou na první pohled patrné, ale bez nichž by se kvalitní zpracování námětu neobešlo,“ konstatuje muž, jenž v ostravské České televizi působil od roku 1971. „Ondrej nastoupil až později jako malíř filmového pozadí. Dělal precizně, byl specialista. Jeho dekorace neměly chybu, pokaždé třeba jen podle malého nákresu přesně vystihl představu výtvarníka. A navíc byl Ondrej velice hodný člověk se smyslem pro humor, bez odmítnutí pomáhal vždy a všem,“ hovoří o svém příteli i spolupracovníkovi. „Ondrej byl neskutečně zručný, uměl všechno, na co sáhl. A plný pozitivní energie i schopnosti vcítit se do stylu výtvarníka. Maloval nejen v práci, ale i doma, v ateliéru, případně neváhal a pomohl kamarádovi vymalovat byt, nebo mu nakreslil obrázek, aby měl co dát na stěnu. Pomáhal. To pro něj bylo charakteristické,“ zdůrazňuje Petr Gadula a znovu se hrouží do vzpomínek. Těch má nepřeberně hlavně Andrea Gibejová, která na svého otce vzpomíná s láskou, něhou, úctou i obdivem. „Táta byl vtipálek, naprosto nekonfliktní, laskavá a úžasná osobnost, jejíž přidanou hodnotou byl talent. V době, kdy neexistovala počítačová technika, která televizním tvůrcům dnes tak pomáhá, byl schopen naprosto věrohodně přenést třeba jen malý náčrtek do gigantických rozměrů televizních kulis,“ vypráví o otci, kterého má už od dětství spojeného s vůní barev a dobrého jídla. „V tatínkovi se mísila česko-slovensko-maďarská krev, takže i naše rodinná kuchyň byl poněkud specifická. Už coby dvouleté holčičce mi dal pálivou klobásu. Prý mi tekly slzy, ale nechtěla jsem ji dát z ruky… Miloval atmosféru zabíjaček, užíval si vaření, které se mě později snažil naučit. Všechno, co dělal, dělal s nadšením, o něž se chtěl podělit. Odmalička nás se sestrami vedl k malování. Žádná z nás sice jeho talent nezdědila, ale pamatuju si nás v jeho ateliéru umatlané barvami. Byly jsme spokojené a on taky,“ usmívá se při jedné z mnoha příjemných vzpomínek a při pohledu na obraz, na němž ji otec zachytil jako malou holčičku. „Táta malováním strávil každou volnou chvíli, ale své obrazy neprodával. Občas nějaký věnoval kamarádům, kteří jsou dnes rádi, že na něj mají krásnou památku.“ Tou jsou i snímky z nejrůznějších natáčení, jichž se Ondrej Molnár zúčastnil. Je na nich zaznamenán se známými herci i osobnostmi společenského života, většinou je však zachycen při práci. „Přestože působil v České televizi a v podstatě ve své profesi dosáhl vrcholu, zůstal skromný, nikdy se nad nikým nepovyšoval. Vlastně jsem to, jak ho kolegové uznávali, zjistila až po jeho smrti, z jejich vyprávění o něm. A také to, že všechny neuvěřitelné historky, které mi vyprávěl, jsou pravdivé, že je opravdu zažil. Brali jsme ho tak trochu jako lidového vypravěče a on si přitom nic nepřibarvoval, jen líčil, co prožil. Nikdy jsem si neuvědomovala, že táta je člověk i umělec takové velikosti…“ přiznává Andrea, v jejíchž vzpomínkách bude ten inteligentní, sečtělý pán se vztahem k přírodě a historii navždy spojen s Vítkovicemi, kde prožil celý svůj život. „S babičkou a dědou nejprve žil u vítkovického nádraží, pak se jen přesunul o kus dál, do domu se dvěma ateliéry, v nichž vznikaly jeho obrazy. Když jsem byla dítě, vadilo mi, že neustále maluje. Dnes to vidím úplně jinak a na jeho úchvatné obrazy se dívám s úžasem, pokorou a vděčností. Alespoň tyto vzpomínky na mého milovaného tátu a chápajícího dědečka mého syna mají hmatatelnou podobu.“